Hlavním šiřitelem afrického moru prasat v moderních dějinách je člověk

     V některých sociálních skupinách se začínají šířit spekulace o tom, že vlk napomáhá šíření afrického moru prasat (AMP nebo ASF - african swine fever). Následující text si klade za cíl ukázat, že tyto úvahy nemají oporu v poznatcích přírodních věd. Virus AMP se přirozeně vyskytuje u afrických druhů prasat, kde jsou vektorem klíšťáci rodu Ornithodoros a infekce probíhá bez příznaků. U domácích i divokých prasat je onemocnění smrtelné. Jeho původcem je Asfivirus, tedy DNA virus, který se vyznačuje relativně dlouhou stabilitou v prostředí. Objevují se úvahy, zda k jeho šíření mohou v přírodě přispět i jiné organismy než prasata. Nejdříve je třeba uvést, že hlavním šiřitelem viru v antropocénu (tedy v období, kdy má lidská činnost podstatný globální ekosystém) je člověk. Způsobem šíření onemocnění je např. transfer infikovaných produktů z vepřového masa díky trhu (viz obr. 1, Khomenko et al. 2013).

     Pro přenos viru jinými druhy obratlovců pak neexistují přesvědčivé empirické důkazy. Při teoretických odhadech by měly přijít v úvahu jako první mrchožrouti, kteří by mohli části mršiny jedince uhynulého na AMP přemístit. Empirické studie ukazují, že logicky se u mršin objevují jako první ve vegetačním období hmyz a z obratlovců po celý rok ptáci (díky větší pohyblivosti, lepšímu zraku, panoramatickému pohledu a rozvinutějšímu sociálnímu sdílení informací ve srovnání se savci), teprve potom mezopredátoři (např. psík mývalovitý, liška obecná aj.) (Probst et al. 2019). Možnost přenosu viru AMP hmyzem, např. mouchami byla experimentálně ověřena (Olesen et al. 2017; Mellor et al. 1987), virus byl ale v přirozených podmínkách zjištěn u hmyzu (mouchy a komáři) jen ve stopových množstvích (Herm et al. 2019). Krev sající hmyz je schopen přenášet tento virus pouze mechanicky, virus se v tělech hmyzu nereplikuje a jeho reálná role v přenosu AMP tak zřejmě nebude zásadní.

Obr. 1   Způsoby přenosu afrického moru prasat (AMP) zahrnující cykly spojené s chovy prasete domácího s nízkým stupněm biologické bezpečnosti a cykly zahrnující prase divoké. Plné šipky naznačují hlavní způsoby přenosu viru odhalené v epidemiologických studiích, přerušované šipky teoreticky možné cesty přenosu. Převzato z Khomenko et al. (2013).

     To, že se jako potenciální vektor AMP v některých zprávách uvádí vlk, u něhož empirická evidence chybí, a nikoli výše zmíněné druhy, svědčí o účelovosti těchto argumentů. Zde je ovšem nutné rovnou předem zdůraznit, že pozitivní role mrchožroutů při metabolizování viru (tedy odstranění mršiny) logicky převažuje nad teoretickou možností přenosu (Probst et al. 2019). Přenos viru během predace je rovněž spekulací bez empirické evidence. Pokud bychom odhadovali teoretické riziko, pak hlavním podezřelým by byl ze statistického hlediska jako zdaleka nejmasovější predátor divokých prasat Homo sapiens. Vlčí populace má v ČR desítky kusů (odhad 16 teritorií podle dat ze sezóny 17/18) s adekvátním počtem stržených kusů, lovecká komunita má v ČR ca 60 000 členů a roční vykázané odstřely prasete divokého činí v sezóně 17/18 okolo 230 000 kusů.

     Přemnožené populace (jako je tomu v současnosti u nás v případě prasete divokého) bývají náchylné na epidemie patogenů. Přemnožení prasete je důsledkem procesu, který se označuje jako mesopredator release, na jehož počátku je vymizení velkých šelem včetně vlka (více např. v článku Hulva 2019). Vhodnou terapií i prevencí těchto kolapsů potravních sítí je regenerace společenstev predátorů a mrchožroutů. Bez existence přirozených zpětnovazebných regulací v ekologických sítích budou problémy typu přemnožení určitých druhů (to se netýká jen mezoherbivorů, ale např. i hlodavců) a následných epidemií v jejich populacích pokračovat. Z pohledu počátků podobných problémů by se daly zmínit i podmínky v chovech hospodářských zvířat, např. nevhodnost zkrmování živočišných produktů z infikovaných jedinců (které hrálo roli např. i u infekce BSE). Projekce viny u krizí zaviněných člověkem na vlka (a jiné druhy) je pak mnohem více psychologickým než biologickým nebo ekonomickým problémem (viz např. Hulva 2017).

Doc. RNDr. Pavel Hulva, Ph.D.

Literatura:

Herm R, Tummeleht L, Jürison M, Vilem A, Viltrop A (2019) Trace amounts of African swine fever virus DNA detected in insects collected from an infected pig farm in Estonia. Veterinary Medicine and Science, in press.

Hulva P (2017) O vlkovi, postdivočině a evoluci. Vesmír, 96, 212–215. https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2017/cislo-4/o-vlkovi-postdivocine-evoluci.html

Hulva P (2019) Molekulární ekologie vlka, rewilding a myslivost ve 21. století. Myslivost, 9, 20–27.

Khomenko S, Beltrán-Alcrudo D, Rozstalnyy A, Gogin A, Kolbasov D, Pinto J, Lubroth J, Martin V (2013) African Swine Fever in the Russian Federation: Risk Factors for Europe and Beyond. EMPRES Watch, 28, 1–14.

Olesen AS, Lohse L, Hansen MF, Boklund A, Halasa T, Belsham GJ, Rasmussen TB, Bøtner A, Bødker R (2018) Infection of pigs with African swine fever virus via ingestion of stable flies (Stomoxys calcitrans). Transboundary and Emerging Diseases, 65, 1152–1157.

Mellor PS, Kitching RP, Wilkinson PJ (1987) Mechanical transmission of capripox virus and African swine fever virus by Stomoxys calcitrans. Research in Veterinary Science, 43, 109–112.

Probst C, Gethmann J, Amler S, Globig A, Knoll B, Conraths FJ (2019) The potential role of scavengers in spreading African swine fever among wild boar. Scientific Reports, 9, 11450.

Foto: Tom Jůnek