Poznámky k textům o vlcích publikovaným v časopise Myslivost a Zemědělec

Vlci se šíří přirozeně

Žádná introdukce vlka v České republice neprobíhá a ani nikdy neprobíhala (např. na rozdíl od reintrodukce rysa v 80. letech na Šumavě). Vlci se sem díky moderním zákonům na jejich ochranu přirozeně šíří ze sousedních zemí: z Německa, Polska a ze slovenské části Karpat. Mladí vlci nejpozději ve věku 2 let opouštějí svou smečku a hledají nová, dosud neobsazená teritoria pro založení smečky vlastní.

Pokud bylo zjištěno, že vlk pocházel pravděpodobně ze zajetí (případ krkonošské vlčice nebo vlka, který nedávno v Polsku napadl dvě děti), jednalo se o jedince uniklé či nelegálně vypuštěné. Státní orgány ochrany přírody k žádnému vypouštění vlků nikdy nevydaly svůj souhlas.

Stejně tak v Evropě nedochází k žádné úpravě vlčích populací. V textu je zřejmě odkazováno na článek z Aktuálně z roku 2011, který se věnuje švédským úvahám (nikoliv realizovaným opatřením) o možnosti importu vlků z Finska, kteří by geneticky obohatili švédskou populaci. Norsko-švédská populace totiž leží na okraji areálu výskytu vlků a je značně překřížená. Nejbližší jiné populace vlků jsou až 800 km daleko ve Finsku a Rusku a přirozená komunikace mezi populacemi je takřka vyloučena. Z genetického hlediska to pro izolovanou švédskou populaci představuje značný problém.

Nestandardní chování vlků?

Lidé mají o chování vlků dlouhodobě zažitou představu, která však zcela neodpovídá realitě. Vlk ke svému životu nepotřebuje hluboké lesy a nedotčená území, ale přizpůsobí se i životu v hospodářské krajině osídlené lidmi. Důležitý je pro něj dostatek potravy a klid na odchov mláďat. Vlci mohou přicházet i blíže k vesnicím a obydlím, neboť jejich teritorium na ně často bezprostředně navazuje. Většinou odběhnou, jakmile si člověka všimnou nebo uslyší jeho hlas. Nemusí tomu tak být vždy – vlk může člověka nejprve chvíli pozorovat, než situaci vyhodnotí. Také oproti člověku ve dne hůře vidí, a proto může být jeho reakce opožděná, po vyhodnocení situace však odběhne.

Většina případů napadení člověka vlkem, které jsou uváděny ze světa, pochází ze zcela kulturně odlišných zemí s jinými přírodními a sociálními podmínkami. Ve velké většině těchto případů šlo o útoky vlků se vzteklinou nebo vlků živících se zbytky potravy v blízkosti lidských sídel - zejména tam, kde mají vlci málo přirozené kořisti a lidé žijí v chudobě bez prostředků k ochraně svých stád (např. v Íránu).

Vlk je volně žijící šelma a vrcholový predátor, který samozřejmě může být nebezpečný. Napadení člověka v Evropě jsou však velmi ojedinělé události, které se většinou odehrály za zvláštních okolností: vlk byl nemocen, krmen nebo provokován člověkem. Ve srovnání s útoky jiných divokých zvířat a šelem je četnost útoků vlka na člověka velmi nízká. K přehnaným obavám ze setkání s vlkem není důvod, avšak zdravý respekt před tímto vrcholovým predátorem je zajisté na místě.

Otázka hybridizace

Téma kříženců je značně zjednodušeno a význam zdrojového článku posunut. FNO (Fédération National Ovine) uvádí, že dle výzkumu, který byl ve skutečnosti proveden pouze na 130 vlčích vzorcích (tedy nikoliv na celé francouzské vlčí populaci), je: 1,5 % (2 vzorky) hybridní na úrovní F1 (1. generace) a 6 % (8 vzorků) hybridní na úrovni F2 (2. generace) a v dalších generacích s tím, že je těžké přesně určit, v jaké generaci byl pes nakřížen.

Rovněž je zmiňován výzkum, který provedl tým odborníků pod vedením Malgorzaty Pilot z britské University of Lincoln. Výzkumníci zjistili, že 62 % eurasijských vlků ve svých genomech nese malé bloky DNA domácích psů – i přesto však vlčí populace zůstaly geneticky odlišné od psů a zdá se, že hybridizace na nízké úrovni nijak nezhoršuje genetickou odlišnost vlků, poznamenávají autoři[1]. Jedním ze závěrů studie je ten, že definice „geneticky čistých vlků“ je nejednoznačná a vyvolává otázku nad managementem jedinců, kteří v sobě nesou stopy psích předků. I takoví jedinci jsou totiž typicky ve vlčí smečce integrováni a jejich odlov by mohl způsobit rozpad smečky, a naopak riziko hybridizace zvýšit. Účinný management předcházející hybridizaci by dle autorů měl „být zaměřen na dostatečnou velikost vlčích populací, na řešení výskytu volně pobíhajících psů a na problematiku neregulovaného lovu“ (Pilot et al., 2018: 678).

Situace v Evropě

Jako příklad konfliktního soužití s vlkem je udávána situace ve Francii a vysoké počty zadávených ovcí. Není už však dále uvedeno, že Francie chová celkově 7 200 000 ovcí (dále také 1 300 000 koz a 19 milionů krav), takže ačkoliv se absolutní počet útoků a poškozených zvířat jeví jako obrovské číslo, představuje méně než 0,2 % z počtu chovaných ovcí.

V Dolním Sasku bylo během roku 2017 vlkem poškozeno 427 zvířat, nikoliv 554 zvířat, jak je uváděno. Šlo především o oblasti, kde se vlk v rámci svého šíření objevil poprvé a kde ještě nejsou preventivní opatření plně využívána. V roce 2018 se však počet útoků i poškozených zvířat oproti roku 2017 snížil, a to i přes pokračující rozšiřování vlčí populace[2]. Stejný trend můžeme zaznamenat také např. v CHKO Broumovsko – škody v roce 2018 oproti předchozímu roku poklesly, i když se v oblasti pohybuje více vlků.

Dvě severoitalské provincie (Tridentsko a Bolzano) opravdu schválily předpis, který umožňuje lov vlků. Nejedná se však o žádný plošný odstřel, ale o odstranění problematických vlků i medvědů (takových, kteří opakovaně napadají stáda a mohou představovat potenciální nebezpečí i pro člověka). Přístup odstraňování problematických zvířat (se souhlasem státní autority) je platný také v Německu, Polsku nebo u nás. Ve Švédsku počet vlků poklesl natolik, že loňskou zimu již licencovaný lov prostřednictvím vydávaných povolenek nebyl umožněn.

Vylidňování venkova?

Uvádět přítomnost vlka jako důvod „skomírání tradičního pastevectví s důsledky na vzhled krajiny, zaměstnanost v postižených regionech a omezení cestovního ruchu“ je velmi zjednodušující a zavádějící. Vylidňování venkova a vytrácení tradičních činností jako je pastevectví nelze jednoduše připisovat vlkovi. Tento proces probíhal již od konce 19. století spolu se zrušením poddanství, s postupující industrializací a urbanizací, kdy lidé odcházeli do měst za vzděláním a za lépe placenou prací při méně manuální dřiny, za službami a rozvinutou infrastrukturou. Vlk může být pouze střípkem z celku.

Vlčí jídelníček

Předběžné analýzy trusu vlků ze severních Čech prokazují, že jejich potrava se příliš neliší od potravy saských vlků[3], tedy že v jeho potravě převažují srnec, jelen, prase divoké a další běžní kopytníci (muflon, daněk). Výskyt hospodářských zvířat ve vzorcích je minimální a pohybuje se mezi 1–2 %. V současné době probíhá intenzivní výzkum a potravní analýzy na základě vlčího trusu ve všech oblastech výskytu vlka. Tvrzení, že vlk divočáka lovit nebude, není pravdivé.

Právě potravní orientace vlka (jakožto vrcholového predátora) na velké kopytníky je rovněž důvodem, proč je jeho přítomnost v naší krajině žádoucí – pomáhá regulovat jejich počty.

Uvedené poznámky jsou reakcí na články v časopise Myslivost (Návrat vlků?! Očekávaný pomocník nebo nebezpečná šelma, 9/2018) a Zemědělec (Vlk - pomocník, nebo nebezpečná šelma? z 8. 10. 2018; Vlk je hrozbou nejen pro hospodářská zvířata z 29. 1. 2019).